Novodobé technologie dnes vytvářejí virtuální svět, který může být pro někoho splněním snů, pro jiného noční můrou. Jak odhalit kyberšikanu a jak se bránit?
Většinou to začíná relativně nevinně. Video učitele, jak zírá na žáka, nabourání do profilu na sociální síti, komická fotomontáž spolužáka či vytvoření posměšného profilu. Neškodná zábava? Ani ne.
Přesně toto si však myslí mladí lidé z Vancouveru – až pětašedesát procent z nich považuje věci, které dělají online, za obyčejný žert, a jen pět procent přiznalo, že jejich cílem bylo někomu ublížit.
Takové výsledky přinesl výzkum na Univerzitě v Britské Kolumbii, který byl zveřejněn v dubnu na webu ScienceDaily. Cílem studie bylo porovnat na vzorku 17 733 mladých respondentů tradiční šikanování a kyberšikanování.
Kdo se skrývá za monitorem
Pod kyberšikanováním rozumíme formu šikany, na kterou se využívají nové technologie – e-mail, sociální sítě, chat, diskusní fóra, blogy či telefon. Tento novodobý druh šikany nezná časové ani prostorové hranice.
„V naší praxi jsme se vícekrát setkali s kombinací šikany v reálném i ve virtuálním prostředí, kdy dítě vyhrožování, ponižování a zesměšňování zažívalo současně přes internet i živě. Ze strachu mlčelo a situaci trpělo, aniž by se někomu svěřilo,“ popisuje psycholožka Kateřina Trlicová z Linky dětské jistoty.
Agresorem může tedy být člověk, jehož oběť zná ze svého okolí, případně se s ním seznámila formou internetu. Odbornice upozorňuje, že se vyskytují i agresoři, kteří jsou pro oběti zcela neznámí, což vzbuzuje větší nejistotu a strach. Ve virtuálním světě pachatel nepotřebuje k šikanování fyzickou převahu ani popularitu ve skupině.
„Může jím být člověk, který si uspokojuje své potřeby ubližováním jiným. Takové chování mu dává pocit moci nad obětí. Agresorem se však může stát i odmítnutý partner nebo partnerka, kteří ubližují z hněvu nebo z pomsty,“ vysvětluje Trlicová.
Jak odhalit kyberšikanu
Pokud se problém elektronického šikany neřeší, může vést u dítěte k vážným poruchám, jako jsou deprese, poruchy příjmu potravy nebo sebepoškozování. Oběti se většinou o tom, že je někdo prostřednictvím internetu ponižuje, stydí mluvit.
„Ze strachu poslouchají příkazy, trpí a trápí se. Proto je důležité především s mladšími dětmi vést časté rozhovory o tom, co dělají na internetu, o jejich zážitcích a prožívání. Rodič by měl znát nejen reálné, ale i virtuální přátele dítěte a ujistit ho, že se vždy může na něj obrátit a vždy stojí u něj,“ vysvětluje psycholožka Kateřina Trlicová a dodává, že k tomu, abychom odhalili, zda se naše dítě nestalo obětí kyberšikanování, je třeba vnímat změny v jeho chování.
Všímejte si, jak se dítě chová, když je na internetu či není vyplašeno, nesnaží se ukrývat před členy rodiny, což na internetu dělá, zda se chová znejistěně, nebo se uzavírá do sebe. Doprovodnými znaky může být i zanedbávání školních povinností, únik od zájmů a kamarádů.
„Zvyšuje se nemocnost dítěte, jsou časté nevolnosti, bolesti hlavy, žaludku či problémy se spánkem. Tělesné problémy jsou doprovázeny psychickými změnami – u dítěte převažuje smutek, strach, nedůvěra v sebe a jiné, pokles sebevědomí a podobně,“ objasňuje Trlicová.
